ULTRA TRAILS

   Po 5 regeneračních dnech, kdy mě pálil zadek a nevydržela jsem moc na něm sedět, se opět balím na dálkový pochod. Tentokrát má ale jiný nádech. Jde se prostě 24 h po plánované trase bez občerstvovacích stanic a cíl je přesně tam, kde se po uplynutí času dostaneš. Musíš se postarat sám o sebe (jídlo, pití), vše potřebné s sebou, a také se po závodě sám dostat domů. Oficiální trasa měřila cca 190 km a mířila z Nové Paky až do Teplic. 
   Ačkoli mé sportovní možnosti byly ještě ne zcela 100 % (po Lazovce opět problém s otékáním nártů), krásné počasí mě utvrdilo v tom, že mám jít, a trasa přímo jakoby volala můj vnitřní hlas. Původně jsme se měli vydat na cestu skupinově, avšak souhrou náhod jsem nakonec cestovala sama vstříc Nové Pace s tím, že tam určitě někoho známého potkám (minimálně Zdendu a Evču).
   Je sobota 30.4.2016 ráno a můj pohled se upíná na ubíhající cestu za okýnkem rychlíku z Liberce do Staré Paky. Pomalu mě cesta kolébá ke spánku, když v tom si přisedne starší pán s opravdu obrovskou krosnou a má ambice si povídat. Cestoval k přátelům a pak se chystal na dlouhou túru. Když říkám dlouhou, myslím tím dlouhou. Dle jeho slov „asi na rok“. Docela jsem hleděla. Trochu jsme se oťukávali, když u něj vyhrálo cítění poučovat a trochu se vytahovat (jsem byla přece jen o 1-2 generace mladší), tak jsem se distancovala dalších odmítavých postojů a jen ze slušnosti dělala, že ho vnímám. Má hlava už ale putovala jinam – do lesů, jimiž jsme projížděli. Evidentně si mého rozpoložení moc nevšiml, ale naštěstí brzy vystupoval. Z mého plánovaného odpočinku nakonec sice nebylo nic, ale vyfasovala jsem od něj kus kamene, z něhož kdysi opracovával kameny do šperků. Prý jej klidně mohu vyhodit, má jich dost. Proč to zmiňuji, se dozvíte na konci reportu. Každopádně jsem kámen chvíli zkoumala hmatem i pohledem a před přestupem jej zastrčila do kapsičky k hůlkám s tím, že jej pak někde v přírodě vyhodím.
   Před 10 jsem došla na místo startu. Prezentace, záchod, protažení, pár slov se Zdendou, pár s Evčou a už jen čekání na zahájení krásné 24-hodinovky.

   Celá trasa byla vskutku výškově členitá. Vedená po nádherných místech, jako je zřícenina Kumburk, Bradlec, na kopec Kozákov, přes vyhlídková místa za Malou Skálou - Husníkova, vyhlídka Zahrádka, směr Javorník s ostrým stoupáním, pak Pláně pod Ještědem a samotný Ještěd na cca 64-tém km, pak dále po Ještědsko-kozákovském hřebeni směr Jítrava a Horní Skály známé jako lákadlo lezců, kdy se člověk dostává do Lužických hor a jejich krásných kopců – Sokol, Klíč, Zámecký vrch, Děčínský Sněžník až Komáří vížka, kde jsem bojovala na startu Jarního Šluknovska. Prostě trasa plná chtíče a nevšedních zážitků podpořených víc než přívětivým počasím.

   Mé ambice se upínaly ke Kamenickému Šenovu na 122-hém km s tím, že za minimální cíl jsem považovala vrchol, o němž už jsem tolik jen slyšela – Klíč (111-tý km). A nebýt jedné zásadní chyby bych byla nejspokojenější. Totiž noční část trasy z Jítravy směrem Bílé kameny („Sloní prdele“, jak jim rád říká kamarád) byla poznamenána únavou všech spoluchodících jedinců a nesoustředěně se nám podařilo kopec směr Pod Vysokou obejít z jiné strany a tak minout Bílé kameny i s kontrolou č. 10. Takto jsme si přidali do svého konta bonus 8 km se slušným převýšením pro danou kontrolu. A kufrování, jak všichni víme, vysiluje. Ale neklesala jsem na mysli, spíš mi to přišlo absurdní v té situaci. 
   Co mě potěšilo – lidi. Byli hrozně milí, legrační a někdy jen s úctou pokyvující při zjištění našeho směřování cesty. Pobavila mě extra jedna situace. Procházíme kolem zahrádky, kde v altánku čarují známí a baví se. Spatří mě a prý „slečno, kam takhle sama běžíte“. A já, že já nikdy sama neběžím. Pak spatří za mnou zbytek party – chlapy. A prý, že těm chlapům nemám tak utíkat. Prostě neuvěřitelné, jak dokážou být lidé vstřícní a pobavit za všech okolností.
   Co se týče začátku trailu – Tak nějak jsme se tam navzájem honili se Zdendou, chvíli s Evčou, která sbíhala kopec a já na něj teprve vyšlapávala a následně při sbíhání takto potkala Zdendu makajícího nahoru. Byl to krásný čas, plný energie, nadšení a elánu. Pak mi Zdenda trošku zdrhl (došly síly ve třetím kopci), ale zas jsem ho dohnala v 30 km na Kozákově. V mezičase jsem potkávala známé tváře (např. Jakub Kašpar v Rychnově na zahrádce nebo bývalého spolužáka Pavla, který končil nad Malou Skálou) a i ty neznámé. S některými jsem se dokonce více seznámila a trávila s nimi kusy cest. Karel, Petr, Jakub… to byli takoví mí spasitelé. Ačkoli jsme se zpočátku jen chvilkově potkávali a loučili se vždy s tím, že už se nemusíme vidět, tak nějak jsme si našli k sobě cestu i později a absolvovali cestu asi od Javorníku až po obec Pod Vysokou (bloudící část), pak se mi chlapi ztratili z očí a už se neobjevili. Zůstal jen Karel, který mě nakonec doprovázel až na vrchol Sokol (o něm více následně) a pak jsem mu utekla. 
   Martin Hlaváč – mladý dálkový běžec s nepředstavitelnou formou se mě chytl na chvíli za Malou Skálou po vyhlídkách. Povídali jsme si chvíli o trailech a o formě. Čekal totiž na svého bratrance, který ale u Frýdštejna skončil, tak se pak rozběhl konečně svým tempem do kopců a do popředí celého závodu. Dle výsledkové listiny došel téměř až do Děčína a vzhledem k tomu, že se do svého tempa dostal až za Malou Skálou, jen smekám nad výkonem a jsem hrdá, že mi věnoval pár svých pomalých minut. 
   Další chlap, který se překvapivě objevil, byl Andrej. Vzhledem k tomu, jak mu bylo celý týden po Lazovce nevolno a nemohl se dostat do formy, zrušil účast na Dni cesty. V sobotu ale bylo hezky, neměl do čeho píchnout a tak si řekl, že se přidá na druhou polovinu trasy. Ve chvíli, kdy jsem nadšeně s chlapy hltala hovězí vývar české kuchyně Na Pláních pod Ještědem (mé jediné teplé jídlo a jediné, co mi sedlo) na poslední chvíli (kuchař již pak mazal domů), jsem psala Ájovi, kde jsem a jak je mi hrozně dobře. Čas jsme měli suprový a polévka opravdu nakopla. Tehdy jsem věděla, že do Kamenického Šenova už sice nedorazím, ale stále jsem doufala v Klíč. Ája nás chtěl následně překvapit na Ještědce, ale trochu špatně spočítal čas a já tou dobou už sbíhala Ještědský hřeben v místě Výpřež směr Dánské kameny. Napsal, že se nás pokusí dohonit. Při každé další odbočce na rozcestníku jsem psala sms, kudy jít pro usnadnění. Dokud jsme nezabloudili samozřejmě. Andrejovi se mě podařilo dohnat na Sokolu. Ve chvíli, kdy jsem se zapsanou kontrolou zvedala zadek z místního kamene, zjevil se přede mnou Andrej v celé své kráse jako mohyla a v tváři uřícený výraz plný očekávání, že mě konečně po 30 km dohnal. Na ten moment nezapomenu. Strašně mě to nakoplo a z kopce jsem vyběhla jako srnka s tím, že jsou vlastně se Zdendou mě v patách a že půjdeme spolu. Bylo už ráno a do cíle nezbývalo moc času, nohy ale bolely a já svým unáhleným vystartováním všechny nechala za sebou, a přestože jsem zastavovala na Babiččin odpočinek, již mě nedohnali. 
   Poslední krásný kus cesty byl pestrý. Šlo se údolím kolem řeky k rozcestí Naděje. Tato cesta mi ale veškerou naději vzala. Prudké rozbahněné srázy k vodě, kořeny těžké ke zdolání v tak unaveném stavu, 5 mostů ne zrovna bezpečně vedených a klikatiny připomínající taktéž stý divoký kilometr na Šluknovsku. Před cílem při zdolávání asfaltovaných kilometrů na kuráž směr Svor mě dohonil běžec Pavel a nabízel společnou závěrečnou fotku na kraji Svoru. Chvíli trvalo načítání GPS souřadnic, na které jsme se pak vykašlali a prostě poslali smsky včetně fotky místa, kam jsme došli. 108-mý krásný kilometr těsně před Klíčem o převýšení v rozmezí 3,5 – 4 km. Tímto cílem pro mě Klíč zůstává záhadou a něčím, co mě jednou ještě čeká. V unaveném stavu jsem totiž zavedla své nožky do restaurace, kde jsem krátila čas čekání na autobus a kde se přidal ke mně i Andrej se Zdendou. Takové pěkné setkání s přáteli, které v té chvíli zahřeje u srdíčka.
   Před nástupem do autobusu jsem překvapivě vytáhla z batohu voňavku a rafinovaně se stříkla, abych tolik nesmrděla. Nerada bych, kdyby někdo ze spolucestujících omdlel přece. Cesta krásně ubíhala, já pospávala a když mi autobus zastavil v Liberci na Šaldově náměstí, byla jsem jak v sedmém nebi. Čekala mě koupel, pak spaní, pak Majáles a večer kino. Velmi slušný program vzhledem k mému stavu. Jako dodatek celého víkendu mě nesmírně vykolejilo, když jsem při vybalování batohu objevila onen kámen od staršího pána. Zapomněla jsem na něj a nesla ho celou dobu, tudíž se stal symbolem 25. Dne cesty – Po hřbetě draka.
   Děkuji všem, které jsem potkala, které jsem blíže poznala, všem co mě chtěli překvapit a pobavit a díky také patří mě, že jsem to zvládla s úctou a nepochybně si to užila. Opravdu boží akce!

Závěrečné foto: