ULTRA TRAILS

Naplánovaná trasa Petra Malého ve 2 etapách soustavy závodů EKUT nabízela opravdu slušné parametry k řádnému rozloučení s turistickým rokem.

Ústí nad Labem – město, jež oplývá nádhernou krajinou kolem dokola, ale též město průmyslové, a tedy zapáchající. Obě etapy EKUTu končí právě v tomto velkém městě, a proto se stalo základnou všeho. Díky pátečního brzkého startu kratší trasy se s Robem a Vláďou do Pionýrského střediska přesouváme již ve čtvrtek. Trocha jídla, trocha alkoholu, trocha humoru a přátelských setkání a den byl završen ve spacáku. 3:14 budík nutí vstávat a už se nechtěně klubu ze svého penguina. Nucené chystání mě nakonec dostává až do nachystaného autobusu, který sváží bandu trotlů do Levína na start. Počasí docela přeje – hodnotím cestou při podřimování – lehce zima, lehce vlhko.

5:15 nás hromadně Olaf vysílá do kopců zahalených ještě ve tmě a mlze. Ono trasa byla docela jasná předem. Kopec, kopec aaa… kopec. Prostě samý kopec, hora kopců za sebou. Takže když šel člověk delší dobu po rovině, určitě bylo zase něco špatně.

Hned první větší kopec v mlze mě navádí ke kufrování a již tak alternativní stoupání na Sedlo se pro mě stává ještě o level alternativnější. Nehledě na seběh, kdy to navzdory nebezpečnému sklonu v mokrém listí a kamení pouštím hlava nehlava a naplno si ten masochismus užívám. Po rozednění pokračuji dál v blátivém lyžování po močálových stezkách při stoupání na Kalich a pak na lezeckou Trojhoru, kde jsem se při svých rozklepaných lezeckých manévrech na skálu málem počúrala strachy. Zároveň z Trojhory sjíždím po zadku holou skálu a přitom si zpívám. Adrenalin byl ovšem následně vyběhán směrem na Dlouhý vrch, pěkné vyhlídkové místo Hradiště, Krkavčí skálu, Varhošť s lehkou krizičkou a na tréninkové trase po červené směrem Pod Vysokým Ostrým. Tou dobou již únavou spoléhám na paměť a dávám si vracečku na Vysoký Ostrý na plánovanou poslední kontrolu krátké etapy. Zdolávám tak poslední výškové metry a po vyšlapání posledních schodů nenacházím kontrolu. Vyjeveně si z toho sedám na zadek, nadávám a řádně kontroluji itinerář. Kontrolu jsem evidentně již přeběhla, takže se musím vrátit chca nechca. Zároveň prohlašuji, že to byl hezký kopec, ale že už sem nepůjdu. Později se dozvídám, že se tam má jít až před koncem etapy druhé.

Díky kufrování nabírám krásný čas (Evička již v cíli) a pak to pálím do Střekova k hradu a pak do Ústí nad Labem, kde si ještě maličko trailově pokufruji. Nasraná dobíhám 53 oficiální kilometr s min 2 200 výškovými metry v nohách za 9 h 32 min. A kdyby někoho zajímalo, kolik bylo bláta, tak vlastně moc ne, jen po kotníky. Přičemž některé úseky nevyhnutelně uváděly běžecké boty do sjezdařských poloh.

Po první etapě sice nožky trochu tahám, ale to se i s psychikou spraví díky sprše a obědě v čínském stylu. Z velmi krátkého spánku mě probouzí dětská hravost a totální deziluze. Celá hořím a bolí mě tělo. Nějakou záhadnou vůlí vyššího principu se ocitám na registraci a upisuji se ďáblovi. Ovšem nerozum mě naštěstí přechází při přesunu na start 125 km s 5 500 výškovými metry ve stylu tras alá Black Arrow. Což je božská příležitost, jak se zřídit a ještě si to užívat, ale jen pro ty, jež se na to cítí. Já bych se trápila a asi úplně zbytečně, protože zdravotně bych celou trasu nedala. A zdraví mám jen jedno. Takže se dostávám do područí Roberta a pomáhám raději s občerstvovačkami. Takže když se k tomu připočítá i výlet na Milešovku, víkend jsem si nakonec přece jen skvěle užila. A za to děkuji skvělé Olafopartičce!

Závěrečné foto: