ULTRA TRAILS

   Vrcholem sezóny pro mě bylo 100 malofatranských kilometrů, ale přestože jsem je všechny neušla, tak jsou pro mne nezapomenutelným symbolem respektu a pokory.
   Hurá na prázdniny! Takhle asi křičely děti v pátek 1. 7. při probuzení. Já si protrpěla pár hodin v práci a pak jsem křičela „Hurá na dovolenou!“ S Robertem vyjíždíme před 11 mým zeleným francouzským broučkem a po vyzvednutí Vláďy v Turnově jsme plně naložení na dobrodružnou cestu k sousedům směr Žilina. Občas nám bylo tepleji, než je tělu milé, a to hlavně v místech nekonečných kolon aut čekajících na smilování. Každopádně první zastávku jsme si udělali až v Žilině, kde jsme se na 3 minuty přesně setkali s Robertovým bratrem a ochutnávali Tatra Tea či nějaký drahý lahodný rum. Pak už jen tradiční zastávka v Lidlu a sjezd do Terchové na startovní pole.
   V Terchové míříme na prezentaci, kde musím dát zpátečku pro povinnou výbavu do auta (jako jediná snad – no jo, jsem holka a co) a pak teprve obdržuji itinerář, nějaké počtení o doplňcích stravy, energetické lahvičky a hlavně startovní číslo 1160. Pak přišel čas vitamínu B v kruhu přátel na stejné vlně a uložení se ke spánku na děsně měkoučkém trávníku hřiště společně s Robertem a Eliškou. 
   Budík ve 4 ráno nebyl až tak děsivý, ale hlavně byl včasný. Stihli jsme snídat, umýt se, nachystat, protáhnout a taky dostavit na startovní čáru. Zapomněli jsme se akorát namazat opalovacím mlékem, ale vzhledem k tomu, že se po obědě mělo zatahovat, jsem to nepokládala za tak významné. Avšak velmi jsem se v tomto bodě mýlila - spálená kůže by mohla vyprávět.

   V 6:00 vybíhám v popředí lidského hada symbolicky vstříc soše Jánošíka a brzy neustávám vlahý travnatý sjezd a nekoordinovaně fičím po prdeli směr dvoukilometrový asfalt. Ostatně jako mnozí další. Pěkný začátek tahle skluzavka. Na asfaltu ale startovní atrakce vstřebávám při běhu a těším se, jak mi brzy dají hory na prdel znovu, a hůř. A opravdu nezklamaly.

Mé startovní ambice:

   Prvních 8 výživných kilometrů na Žitné (1 265 m.n.m.) s 1 km do výšky, na 20.-tém km v sedle Medzirozsutce (1 225 m.n.m.) další 1 km a takto až do 30.-tého km v Chatě pod Chlebom, kdy jsem v nohách měla už přes 3 výškové km. Neuvěřitelné! Další počínání bylo „mírnější“.

   Slunce vydatně pražilo do odhalených míst těla a já k nebesům se ptám, kde jsou sakra ty slíbené mraky? Navíc před Veľkým Rozsutcem mi dochází voda a kontrola až hluboko dole na druhé straně. Tento třetí masakrální výstup jsem prokládala odpočinkem a dvěma chalanům se mě zželelo, tak mi dali ochotně trochu napít ze svých tajných zásob. Tou dobou už byly obě holky Evička i Kristina dávno přede mnou a tak jsem opět šlapala mezi skalisky na vlastní pěst. Nejlepší myšlenka byla, že sestup z Rozsutce bude ještě příkřejší a nebezpečnější. Místy i s řetězi, takže jsem si to doslova užívala. 
Dodatek k první části trasy aneb co mi hrálo v hlavě: https://www.youtube.com/watch?v=Km4iv_nL7tY.

Oblíbená fotka - sluneční stín na hřebeni:

   Občerstvovací stanice byly jednoduše luxusní. Grepy, pomeranče, avokádo a vše, co hrdlo ráčilo. Obsluha ochotná, rychlá a snaživá. Prostě člověk se vždy těší, až dostane opět další dech. Díky mému novému běžeckému batohu Salomon se mi běhalo lehce a volně, jako ptáčeti. A když jsem zjišťovala, jaký terén mě následně čeká, stačilo buď zaklonit nebo předklonit hlavu a bylo zcela jasno. Ještě teď po týdnu dávám musculus sternocleidomastoideus (kdo nezná - prostě krční sval) dohromady.

   Mezi vydatné kopce bych po Rozsutci zařadila jeden nekonečný slunečný vrchol Stoh (1 608 m.n.m.), Veľký Kriváň (1 708 m.n.m. – vrchol, kam jsem si navíc zakufrovala), Malý Kriváň (1 671 m.n.m.) a Minčol (1 364 m.n.m.). Další vrcholy jsem bohužel nestihla prozkoumat svými mílovými kroky.

   V Chatě pod Chlebom jsem se cítila jak v polovině trasy a při seběhu do Lipovce jak v cílové rovince. Tak jsem byla vyčerpaná nastoupanými kilometry – v Lipovci přes 4 km. Bohužel Lipovec nepatřil mezi můj cíl, ten byl o 48 km dále. Díky dropbagu jsem se teple převlékla, motivovala obě Evičky jít dál, na jídlo už nemohla ani pohlédnout, a tak jsem se dlouho raději nezdržovala a vydala se druhé půlce naproti. Stav byl ale špatný, hodně špatný. Před výstupem na Diaľnu po modré jsem nucena posedět s proteinovou tyčinkou na kmeni a snažit se vecpat do těla trochu energie. Trpěla jsem. Po prvním kopci se zastavuji co 5 kroků a sedím, dýchám, snažím se komunikovat se žaludkem, ten se mnou ale ne a ne. Snažím se přemlouvat nohy jít dál, ale tvrdohlavě odmítají. Psychika hodně pracovala. Přece jsem nejela na Malou Fatru kvůli 50 km? A zpátky do Lipovce jsem nechtěla. Tělo nemělo jinou možnost, přesto odmítalo spolupracovat. Kolem chodili další běžci, snažili se pomoct, ale situaci jsem musela zvládnout sama. Druhou šanci jsem dostala, když mi Robert nebral telefon, a tak se do mě vpila jemná vlna energie. Později na Minčolu podchycená blížící se bouřkou ze dvou stran čerpám další sílu a jdu hlavou přímo proti ní. Přece jen už jsem byla nahoře, tak nejhorší bylo za mnou. Teď už se nabízela jediná možnost: jít dál.
   Cílovou rovinkou se nakonec pro mě staly už Martinské hole „Rotunda“, kde běžce hromadně zastavovali a odváželi do bezpečí, protože z důvodu nečekaného zvratu počasí byl závod předčasně ukončen. Prožila jsem tak smutek a štěstí v jednom. Smutek, že jsem překonala krizi a chtěla ochutnat zbytek přenádherné trasy a štěstí, že mé tělo už se nemusí trápit navzdory tvrdošíjné vůle. Noc jsme trávili s ultraběžci ve vtipné auře na chatě horské záchranné služby obskakováni obětavými záchranáři navzdory našemu nepříliš příznivému stavu. Představte si malou chatičku plnou cca 30 stovkařů, co propotili 64 tvrdých km a nemají se kde ovonět.  Prostě se klaním záchranné službě, že to vydržela a ještě o nás pečovala. Ačkoli jsem spánku moc nedala, ráno jsme nějak s Robertem nevysvětlitelně dokázali dát dohromady auto v Terchové, dropbagy v Lipovci, krosny ve Fačkovském sedle a sebe ze ztracených chat pod vrcholy druhé části Malé Fatry.
   Výsledkem celé akce tedy bylo pouhých 63,7 vydřených km s převýšením 5 310 m ↑ a 4 400 m ↓ do zhruba 17 h čistého času (nevím přesně). Děkuji tímto za tunu nezapomenutelných zážitků a oceňuji špetku zdravého rozumu Martina ukončit závod dřív, než by hrozila újma na zdraví. Snad se příští rok vyškrábu na Kuneradský zámok a Kľak. Budu se tímto těšit na další bolest onoho krčního svalu v roce 2017 na 5. zběsilém ročníku.

Závěrečná fotka: