Jdi na obsah Jdi na menu

2. "Stovka" z Dubče do Dubče 23. - 24. 9. 2016

28. 9. 2016

Při vzpomínce na tento stovkařský víkend se mi chce doslova brečet. Proč jsem sakra šla na takovou stovku s předem danými parametry a musela se doslova zničit? No jeden důvod mě napadá, a to, že jsem si prostě potřebovala zkusit stovku po rovině a po asfaltu pro srovnání. Takže první pozitivum: dobrá zkušenost. Jsem tedy poučená a do příště už vím, jakým způsobem se raději nedrtit. Ale teď už přímo k závodu.

Když jsem v pátek po totální dopravní zácpě Prahy docestovala konečně na start v Dubči, hnedka potkávám první přátelskou tvář, která si po zranění chce zčeknout stav svého těla – Aleš. Už tou dobou mi hrál v hlavě respekt a předsudky, že tento závod bude opravdu běžeckým závodem, přestože na start stovkařské tratě dorazilo nakonec jen 27 kousků a do cíle celých 20.

KontrolaBrzy se to tedy hemží dalšími nažhavenými stovkaři a jako poslední se připojuje Honza. Jde téměř hnedka na startovní pomyslnou čáru, kde se ještě po odstartování ve 20:00 usměvavě fotím s Jirkou. Ještě jsem tak nevystartovala a už mám zpoždění. Brzy ale dobíhám čelo žížalkového chumlu odvážlivců a držím se mezi chlapskými idoly, co to jde. Asi 12 km to zvládám ve stínu Aleše, Honzy a dalších, ale pak se nenápadně odděluji k nasazení mého neničitelného tempa. Oni by mě totiž rychle uštvali jako divou zvěř na honu. Tímto ale samozřejmě zcela osamotním a najednou musím řešit správnou trasu.

stovka-z-dubce-do-dubce-23.-24.9.2016---honza-a-kontrola-u-jezirka3.jpgCelou vedoucí skupinku ještě potkávám na občerstvovačce v Mukařově, protože Aleš příliš věřil GPSce a nekoukal po červených faborkách smiley A tehdy se stal ten osudný okamžik, kdy se dáváme s Honzou dokupy na zbytek trasy a spolu to taky celé vlastně doklepeme až do vzdáleného cíle. Prvotní nadšení a čest mi dělalo už to, že jsem byla chvíli schopná držet tempo s Alešem, ale Honzova důvěra v mé schopnosti, to byl uctivý okamžik a já ho nechtěla zklamat. Takže běžecká motivace byla na světě. Tímto bych mu také ráda poděkovala za jeho obětavost a pochopení k mému stavu v posledních cca 40 neběžeckých Vlková u kontroly žere chipsykilometrech.

Kontrol bylo na trase spoustu – často se pro ně člověk musel vracet, hledat, podivovat se nad zcela výstižnými popisky apod. Ale je pravda, že se Filip snažil opravdu najít ta nejzajímavější místa na trase. Míjeli jsme fakt mraky rybníků, jezírek, soch alá dřevěný stožár, vrcholů alá údolí, tvrzí bez kontrol a konkrétně Janovický les mě vítal hned třikrát. Mimoto že jsme neustále někde kufrovali, hledali a hádali, tak jsme museli být nonstop v kontaktu s organizátorem z důvodu chybějících fix na checkpointech či chybějících celých kontrol. Ale v shrnutí to vlastně byla zábava – tak nějak jediná, když nepočítám chlazení nohou v potoce, houpání na houpačce, návštěvu hospody a večerky v Ondřejově, občasné škrábání do strmých mikrokopců pro kontrolu nebo tajná kontrola s Olafem a pivem a colou a pivem… jo a pivem :P Ten tam na 60. km přistál jako strážný anděl a obdařil nás tak správně stovkařsky jako to nikdo jiný neumí. Prostě boží zastávka při uvážení celých 90 dlouhých kilometrů mezi oficiálními oběma občerstvovačkami. Vlastně jedné, ale dvakrát.

S Honzou u Olafa

Do cíle jsem více méně docupitala (kdybych šla sama, tak snad doplazila) s Honzou  a 1 km před cílem doběhnuvší Andy za 23 h 48 min fyzické a psychické výdrže na 140 km (s kufry možná i 150) s 2 400 m v řekněme kopcích. Byly jsme tak s Andy první ženy v cíli (druhé pozitivum na trase), jinak dělené 5.-7. místo celkově. A můj stav? Řekněme totálně Cílovka s Andyžalostný. Jediné, co mi ještě zbylo, byl sarkasmus a zoufalý úsměv. Takže tak hrozné to zas nebylo. Ale nohy úplně v háji. Svaly z rovin a tvrdého povrchu jako v transu, vše schytaly kotníky, kolena a dokonce kyčel. Vlastně i záda. A to jsem si chytře vzala raději nové Salomonky s neprošlapanou podrážkou. Takže tímto úspěchem bych ukončila trénink všech rovin (zvlášť asfaltových) a budu se zase těšit do terénu s pořádnými záklony hlavy! Jo a možná sprcha by taky v cíli bodla – spolusedící ve Studentovi nevypadala zrovna nadšeně po mém přisednutí do autobusu. blush

Ještě poznámka: potoky v okolí Prahy nejsou nejlepší výhrou v osvěžení – svědčí o tom mé týdenní léčení trávicího systému, přičemž jsem raději musela vzdát další víkendovou akci.

Závěrečné foto:

Závěrečná fotka

 

Náhledy fotografií ze složky Stovka z Dubče do Dubče 2016