ULTRA TRAILS

   Na startovní čáru ve Starém městě se dostáváme zcela různorodými dopravními prostředky: auto, autobus i náhradní autobusová doprava za vlak. Putujeme ve 4, a tak o zábavu není nouze. Ovšem vyhlídky pro mě již tak přívětivé nejsou – poslední dny mi nebylo zrovna nejlíp a zatím obě Olafovy stovky jsem neměla pod 30 h. Navíc Robert mi stahuje můj osobní cíl o celých 6 h na limit 24 h  - idealista. 
   Po všech náležitostech Olaf ve 22:00 spouští start s dovětkem, že doufá, že se nám trasa bude líbit. Ó jak se mi později tato věta v mysli převracela ze všech možných úhlů pohledu.
   První část trasy, tzv. noční, byla plánována jako dominantní s hlavní atrakcí – přechod Králického Sněžníku hned v úvodu nastřádaných sil. Nedá se řadit mezi ty nejbrutálnější výstupy, jen bych zde vytyčila vzpomínku na Jarní Šluknovsko, kde jsem se podobně snažila vyhýbat bažinkám a potůčkům mezi rozbahněnými stezkami. Dalším krásným výstupem byla lanovka alá „Black Arrow“ na Slamník, kde jsem konečně zcela jasně pocítila, kdo za organizátorstvím tohoto závodu stojí. A že se stoupalo krásně, to nikdo nemůže popřít. Do první výživné části Olaf zařadil také vrcholy jako je Jeřáb, Křížová hora, Suchý vrch, Bradlo a Vysoký kámen, ze kterého se už jen sbíhalo do Mladkova v polovině celé maškarády.
    Druhou část, tzv. denní, bych ale také nepodceňovala. Byla založena na střídání průchodu městem/vesnicí s atypickou alternativní cestou neznačenými stezkami v Olafově již tak typické režii „Black Arrow“. Zpestření nabízely např. kopec Přím s vyznačenou kolmou trasou, dále hrad Potštejn, ze kterého vedl pro mě až slzivý sestup do Modlivého dolu a následně brutální výstup na vyhlídku Kapraď. Brutální ale jen proto, že se nacházel na již bolavém 111.-tém km. Doteď mi divoce buší srdce při vzpomínce, jak mě ten poslední krpál tak hrozně nakopl, že jsem chtěla závod ještě dnes dokončit, i kdybych se měla z podobného kopce do cíle skutálet. Jen abych Olafovi vylíčila, jak ho mám ráda.
   Co se týče počasí – přes den nám dávalo Slunce vřele najevo, že je pánem veškerého našeho počínání. Nejhorším úsekem asi byl průchod Žamberkem, kdy zcela rozpálené silnice žhnuly do našich těl a dodávaly další a další dávky nesnesitelného tepla. I v botách to bylo jako chodit po žhavých uhlíkách. Tou dobou mi dělal společnost Vláďa a Evička, tak jsme trpěli pospolu a navzájem se snažili vtipkovat a motivovat se jít dál. Každičkou studni, každičký chladný potok nám byl obrovským darem z nebes a my se radostně máchali, jako když člověk uvidí na Sahaře v dáli túň. Mimo tento denní počas bylo počasí docela přívětivé a dusno před cílem už člověk ani tak moc neřešil.
   Olaf se na nás vyřádil i v posledních cílových kilometrech, které byly stavěné spíš na morál díky nekonečným trasám ve stylu dálnic v podobě rovných zpevněných kamenitých cest kolem dokola Týniště. S Vláďou jsme byli jak bludičky, co nemohou trefit na správnou stezku. Trasa už hodně vysilovala, zvlášť když vám takto parťák hlásí počet zbývajících kilometrů a o něco později opět podává zprávu a počet je vyšší! To už jsem byla hodně na nervy. Byla jsem hodně unavená, bolavá, nadávala jsem a byla dost nepříjemná. Svár duše a těla ze všech stránek. Divím se, že ty moje stavy Vláďa vydržel. Každopádně cílová rovinka mě navzdory všemu předchozímu dokázala ze srdce rozesmát. Nejdřív kontrola v písečných dunách, které do Týniště byly naváty prý přímo ze Sahary a hned nato těžce prostupný křovinatý prales s přeskokem bažinatého potoku. Tato kontrola byla situována asi 500 m před cílem a já na ní zjišťuji, že jsem ztratila itinerář. To už jsem se smála jak blázen, vrátila se (musela jsem ho totiž ztratit v tom houští) a opravdu jej hned za potokem našla! Tak jsem si takto zabrodila ještě 2x na rozdíl od ostatních. Do cíle přece jen tedy vbíhám s úsměvem, protože tam na mě čeká: židle, spacák, jídlo, pití, lidi… a hlavně vytoužený CÍL!
   Takže shrnutím celá trasa opravdu nádherná se vším všudy. Spoustu zážitků, spoustu psychických stavů od halucinací přes pocity štěstí a srdečné chvíle až po deziluzi a nesnesitelný boj sama se sebou. S tím také souvisí má indispozice od 30.-tého km, protože mě rozbolel vaz v koleni. Ale v denním parnu se naštěstí tak zahřálo, že se to dalo rozběhat. Zažila jsem tak vše, co má stovkař na trati zažít. Břečky, mokré traviny, bahno, měkkoučké lesní stezky, kořeny, polomy a jiné překážky, mosty, schody, kamení i asfalt.
   Občas jsem se cítila jak zlobivé dítě, co si musí odpykat trest. Občas zase jako poslušný mazlík, co má tohle za odměnu. Smáli jsme se i v největších odpoledních tropech, vrčeli před každým kopcem a následně za něj děkovali. Společnost mi tedy dělal hlavně Vláďa, pak Evička a Ondra.
   Ohromně mě potěšily občerstvovací stanice. Nejenže člověka povzbudily fyzicky, ale také psychicky. Potkáváte spoustu známých tváří tentokrát v řadě dobrovolníků, co vás povzbuzují jít dál. Nejraději jsem takto potkávala Martina a Honzu. Ale občerstvovačka v Prorubách byla extra vyznameníhodná. Zde byly polévky vystřídány koláčem a toasty. S vodou byl možná trochu problém, zvlášť před výstupem na Kletnou, ale zde nás zachránili usedlíci dobrého srdce a nabídli nám extra občerstvení v podobě sladké vody i koláčků. Opravdu děkujeme!
   Co se týče značení – tentokrát si dal Olaf opravdu záležet. Některé šipky byly až přehnané, ale na druhou stranu někdy zase chyběly i základní ukazatele turistických tras při odbočkách, a to jsem pak v duchu děkovala za šipku či odrazku. Značení tedy u mě 1*. Přesto přeze všechno jsem se celkově dokázala ztratit tak na 1 kufrovací kilometr.
   Do cíle jsem vyčerpaná vbíhala na celkovém 13. místě, kdy přede mnou překvapivě dokončila zatím jen Eliška. Závěrem tedy krásné 2. místo mezi ženami s parametry 137 km a převýšením 5 200 m za 25 h 47,5 min. Sice jsem do 24 h nezvládla doběhnout do cíle, ale aspoň jsem doběhla ještě v sobotu a mohla si tak odpočinout. Super závod - děkuji Olafovi a jeho týmu!!!

Závěrečná fotka: