ULTRA TRAILS

BLK alias KL(B)B byla akce, jež se mi v roce 2016 zaryla do paměti. Důvodem bylo místo konání akce (krásná divoká Šumava), pak délka tratě (168 km – má první a zatím jediná dokončená stomílovka) a nakonec bolest, jež mě v posledních kilometrech k cíli provázela.

Letos mě opět Šumava upoutala a obzvlášť fakt, že jde nejspíš o poslední ročník. Navíc trasa byla nyní plánována obráceně, proto jsem spíše zvolila odpovídající název KL(B)B: Kleť-Libín-(Bobík)-Boubín.

Co cesta? Už 2 týdny předem mi píše Robert, zda opět nezneužijeme mou P106, ale na poslední chvíli se situace mění a v pátek odpoledne vyrážíme Doblem s menším naloženým přívěsem na noční start v restauraci „Poslední štace“ v Boršově nad Vltavou.

Vzhledem k časové rezervě do sebe lupneme pivo (já jen 1) a běžecké úpravy provádím za ztíženějších podmínek na místní dámské toaletě. Venku byla docela kosa na převlékání J Zdravím staré známé, kteří mě oslovují se slovy „Vítej zpátky“, jako bych někdy odešla. A hned nato nás Jarda 22:00 vypouští našemu osudu do divočiny.

První kilometry jsou pro mě novým terénem, protože loni se běželo až na Český Krumlov. Takto míříme přímo na Dívčí kámen kolem (jak jinak než) Vltavy. Pak už jsou všechny mé kroky téměř jasné, protože šlo jen o obrácenou verzi trasy, tentokrát s lepším značením mimo turistické trasy.

Vybíhám docela v pohodě a držím se v první polovině startovního pole. I po delší době však potkávám dobré běžce a snažím se jich držet a tak nebloudit. Především mě ale hnala myšlenka, že na neděli už mám zase velké plány, takže v sobotu potřebuji být v cíli. A to, že řidičem je Robert, který míní uhnat nejen běžce, ale i organizátory, tak se fakt člověk snaží moc necárat na bojovém poli.

Musím ale říct, že se mi fakt daří, střídám samotu se společností v mužském přestrojení. Vstříc Kleti tak letím s Filipem, pak se střetávám se Zbyňkem (kterého jsem podle jeho slov doslova hnala až do cíle) a Martinem. Ten ale letos krotil své vesmírné kroky díky kamarádovi, a tak se s ním potkávám téměř až do cíle. Dokonce mě na chvíli předbíhá Jirka se slovy, zda to nepřepaluji.

Kontroly mi rychle ubíhají a při svítání mám za sebou již větší polovinu (i Libín). Neuvěřitelné! Žádná krize, ani náznak. Po únavě, jež mě dostihla (a zastavila) víkend předtím v Chorvatsku, ani památky. Plán se tím pádem plnil (nadmíru) a má výmluva spěchu kvůli Robertovi docela fungovala jako motivace.

Bylo moc fajn vidět Bobík a Boubín přes den a za celkem schůdného počasí. Vzpomínky se tak obnovily a pro bloudícího Aleše pořizuji snímek ze srdcového Bobíka. Pouze při oklice z Bobíka na Boubín lehce nadávám, avšak stále tvrdošíjně běžím tvrdé asfaltové plochy. Na Boubíně mě vítá takový „mini-Václavák-lidí“ a pak už jen sbíhám k poslední výtečné polévce v Huti. Poslední kilometry byly pro mě opět nové, ale pěkné. Přestože Honza sliboval jen sbíhací efekt, nakloněné roviny se však rýsovaly i v kladném převýšení.

Ještě bych měla podotknout, že nějaké problémy jsem přece jen měla, a to střevní. Lítala jsem do křoví velmi často a neodkladně. Nic příjemného, naštěstí po stovce to přešlo. Jinak ale dokončení 106 km s 3 500 m převýšení v čase 17 h 17 min (3. místo ženy) se tím pádem stává první stovkou „pod 20 h“, a ještě hluboko pod tento osobní limit. Vše mi příjemně sedlo, odpočinula jsem si od děsivých každodenních povinností a byla jsem ráda, že ještě ten den jsem se dostala do vlastní postele. Díky neskutečnému řidiči!

Naposledy posílám díky organizátorovi a celému pomocnému týmu, jsem hrdá na to, že jsem se nakonec mohla zúčastnit a přitom neudělat další ostudu ;-)

Závěrečná fota: