ULTRA TRAILS

Všemi obávaná a zároveň milovaná akce poháru CSUT na závěr roku je opět tady. V loňském roce jsem zbaběle utekla po 90 km, a tak doufám, že letos jsem si smůlu již vybrala. Ovšem únava z nedávného Loučení a zlobivé koleno znepokojovalo.

Letos se Olaf nechal vysloveně vyprovokovat k zimní akci nevídaných rozměrů. 100 nepřetržitých mil ze Světlé nad Sázavou až do vzdálené Prahy – Modřan jako hlavní trasa oceněná body. Pro mě to zároveň byla 25. stovka, jež bych mohla úspěšně dokončit a taky součást již tak skvěle rozjetého EKUTu. Tomu říkám správná motivace k postavení se na start 24. Pražské stovky – Posázavím z Vysočiny.

Jen stručně něco k opět skvěle značené trase alá Olaf. Již v přípravné fázi doma z postele kroutím hlavou nad naplánovanými čarami v aplikaci mapy.cz. Řekla bych, že turistické značky byly nadměrně intenzivně Olafem ignorovány a tvořily spíš ozdobu na trase. Stále nechápu, jak tento kraj zvládl organizátor tak skvěle prošmejdit v krátkém čase. Každopádně trasa vedla v první části přes Holý vrch, vyhlídku na Starém lomu, vrchol Melechov (nejvyšší bod trasy, 715 mnm), Chřenovický hrad, Chabeřickou vyhlídku, vysokou rozhlednu Babka až do odpočinkového Kácova s drop bagem. Další cesty vedly na Kočičí zámek poblíž Ratajské vyhlídky, pak vyhlídku na Černé, kapli Loretu, zříceninu Čejchanův hrádek a Stará Dubá a přes Čerčanský Chlum do Čerčan, kde se po druhé třetině odpočívalo s frgály pod nosem. Poslední část vedla do Pyšel, na zříceninu Zbořený Kostelec, vrchol Grybla, vyhlídku Na Rakovce, přes Zvole a Károvské údolí na vrchol Šance a posledním stoupáním z Modřanské rokle až do cíle v Praze.

Ač byly parametry stomílovky jednodušší v porovnání s Loučením, tak dala opravdu zabrat. Po celou dobu jsem bojovala se svým tělem, které bylo mimo jiné k mému štěstí sužováno ženskou periodou, a tak i bolestmi celého těla ještě před startem. Ale díky pevné vůli, celoročního tréninku, několika milých přátel a odpočinku v Čerčanech a Těptíně jsem se slzami v očích doběhla do cílové rovinky v Praze po svých.

Zážitky byly opravdu intenzivní a pár z nich bych ráda zmínila na památku. V hlavě utkvěly chvíle klouzání po ledovém či sněhovém povrchu, chvíle ťapání v blátě (ale zdaleka ne tak sladce mlaskavého jako na Loučení) i tvrdé asfaltové úseky. Ten nejhorší byl asi 9 km dlouhý, z Kácova až do Rataje. Neodpustím si zmínit fakt svinský Olafův výmysl prohnat nás kdejakým kolmým blátivým korytem řeky nebo výživný úsek obcházení vrcholu (kvůli nebezpečí) přes štiplavé smrčiny, kde by snad ani zajíc bezbolestně neproskákal. Na druhou stranu tyto úseky člověka opravdu nenechají usnout a v konečném důsledku s dostatečnou časovou pauzou taky pobaví. Co je ovšem trochu smutné, že spoustu z těch krásných míst jsem viděla jen za tmy. To je nevýhoda prosincové akce – 16 h nočního režimu a jen 8 h světla, kdy se snažíte doběhnout co nejdál a vidět co nejvíc. Stále se divím, že jsem to se svým spánkovým deficitem překonala (během závodu jsem spala jen 2 h).

Chtěla bych především poděkovat sama sobě. Protože já všechny krize překonala a dohrabala se i s bolavým kolenem až do cíle. Velké poděkování bych věnovala také Olafovi za opětovné uspořádání akce, jež se jen tak nezapomene. Pak bych ráda poděkovala oběma Jirkům, kteří mi zpříjemňovali cestu. Následně Lence s kamarádkou, protože díky nim jsem z Čerčan nešla v noci sama do temného lesa. Dále chválím úžasná videa (Filip Smetana, Pavel Fenyk), fotky profesionálního Aleše, všechny perfektní občerstvovačky (i když frgálů mohlo být více i pro stomílaře v zadnějších řadách), již zmíněné značení, jež nezklamalo, dále dobrovolníky, vymýšlení trasy a úžasnou atmosféru.

V cíli jsem se objevila po 37 h 33 min jako 8. žena 169,3 km s 5 200 m převýšení, a tudíž úspěšně završila EKUT 2017, a to 343 km a 12 800 m převýšení na 2. místě mezi ženami. Zároveň si splňuji předsevzetí 25. dokončené stovky CSUT a navzdory těžké regeneraci jsem šťastná. Díky!

              Všechny fotky – viz fotogalerie Pražské stovky 2017