ULTRA TRAILS

A je to tu zase – opravný termín v daleké Dalmácii, tentokrát 3. edice. Tak co letos? Dokončíme nebo opět DNF? Na odpověď si ale musíte počkat až do konce reportu.

Letos trail uchopuji jinak. S Míšou letíme už 2 dny předem, kdy téměř 1,5 dne v klidu poznáváme Omiš a aklimatizujeme se na místní podnebí. Hrad, koupačka v moři, nákupy, jídlo – to vše předcházelo očekávané fyzické aktivitě.

Vzhledem k zvládnutí registrace již ve čtvrtek, v pátek věnuji svou pozornost leda posteli, jídlu (jak jinak) a chystání české reprezentace na start 100-mílovky.  Člověk by nečekal, s jakým nadšením jsem mazala ke startovní bráně. Nebe bez mráčku přímo lákalo k fyzické zátěži, i ve stínu ze mě lilo a myšlenka na postel stále zůstával před očima jako živá „panenka Marie“.

Před startem se opět válím na zemi kousek od brány a stávám se tak lákavým centrem pozornosti pro fotografy. Avšak po startu 14:00 se již jen plně věnuji ukrajování kilometrů. Sem tam potkávám českou reprezentaci a sem tam navazuji krátký kontakt i na mezinárodní úrovni. Celkově byli všichni hrozně fajn. Zvlášť na občerstvovačkách. Ač bylo rozmístění bohaté, tak jsem dokonce objevila význam i těch po 7 km. Při takovém parném letním odpoledni, to se člověk rád na chvíli schová pod střechu a vydechne. Nehledě na příjemnou společnost a poctivost občerstvení.

Ze začátku jsem apelovala na seběh jednoho technického terénu ještě za světla, pak na pokračování trasy za loňským DNF, následně nakopnutí drop bagem v půlce té taškařiny a nakonec to nějak prostě došlapat do cíle. Tak nějak se také vyvíjel i můj postup. Trochu mě však zaskočila míra masáže všudypřítomných šutrů a to takovým způsobem, že jsem došla až do tak brutální fáze, kdy mě každý krok bolel jak tisíc imaginárních jehel bodajících do kůže jako akupunktura. Společně se svým vypěstovaným puchýřem na patě jsem přesto proběhla finisherskou branou.

Příroda byla však fascinující. Občas Olafoviny, občas úseky plovoucích kamenů alá Tatry, a to vystřídáno asfaltem ť už ve vesnicích, tak i na některých hřbetech.  Krizí jsem teda měla požehnaně, ale nakonec žádná z nich nezastavila můj postup k cíli. Také musím podotknout, že na 30.-tém kilometru mě zachraňuje organizátor náhradními baterkami do čelovky, v půlce přišlo oživení mrtvoly díky Mojitového drinku z drop bagu, na 104.-tém km chvíli spojuji síly s Míšou po asi hodinovém dýchánku a ke konci už byla strategie jasná: od občerstvovačky k občerstvovačce. Tělo se snažilo bránit, ale já se nenechala a v neděli kolem 3 ráno probíhám cílem a až k neuvěření se dozvídám  3. místě mezi ženami. Ověřuji až na pokoji v bungalowu po setkání s Míšou a stále kroutím hlavou.  Bohužel ceremoniálu se nemůžeme ani jedna zúčastnit kvůli brzkému letu, ale díky ochotě organizátorů obdržujeme ceny ještě před odjezdem. Stíháme také oběd v ceně startovného a pak už míříme šťastné domů. Moc jsem se taky těšila, protože na mě Kuba čekal na letišti, obdaroval mě kytičkou, večeří, ale hlavně svou náručí. Moc krásné zakončení.

Tak tedy nakonec opravdu zdoláno těch 158 km s 6 900 m převýšení za 36 h 51 min na 3. místě mezi ženami. Míša si o týden dále vyklepává nožky pro změnu v zimě a sněhu na Šumavě (BLK) a já se registruji na další srandu. Tak se letošek krásně zakončil. Adios!

Závěrečné foto: