ULTRA TRAILS

Co se mi vždy vybaví, když se vysloví pojem „Týnišťské šlápoty“? Nesnesitelné vedro, žízeň, Olafoviny a rovina. Tak proč mě to letos přitáhlo zas? Kvalitní odpověď na tuto otázku jsem však našla až 2.-hý regenerační den po závodě.

Příprava na závod? Nulová. Čas spánku? Minimální. Trénink v pekelných podmínkách? Žádný. Tak co jsem si to kruci zase vymyslela?

Cestu na start řešíme až těsně předem. Nehledě na to, že věci na závod postupně nacházím po pytlech a krabicích po čerstvém stěhování. Při tom však střízlivě přemýšlím, zda bych se místo závodu neměla věnovat třeba zabydlení v novém prostředí. Každopádně cesta tradičně P106-kou ve 4-5 lidech pohodová a díky chladnějšímu počasí i příjemná. Kolem 9 překonáváme práh tělocvičny a já nemeškám a ihned se klátím do spacáku pro poslední chvíle spánku.

Po registraci a zabalení pokračuji v pochrupkávání v autobusu mířícího na start v Olešnici v Orlických horách. Již od té doby je vše dění jako jedno velké kóma. Ze startu o půlnoci si pamatuji krásný lesnatý začátek plný kopečků a typických Olafovin, ale řídila jsem se pouze olafošipkami a svým unaveným instinktem. Nějak jsem minula Rudník vyhlídku (předbíhačka končícího Filipa), pak Pekelnou Dolinu a Kamennou horu.

Po 28 km se terén změnil na dlouhé nudné cesty s mírným náklonem. Ruku v ruce s tím samozřejmě i šílená spánková krize. Ale pořád jsem tu únavu zvládala lépe než Lenka, která prý usínala za pochodu. Po dalších cca 20 km konečně zase stoupáme na krásné vrcholy jako Homole či Tetřevec. Zde se mi nepomíjenou radostí a elánu podařilo historicky poprvé předběhnout Roberta. S plnou pusou malin, ostružin a borůvek se však také dere Slunce na svět.

Seběh po sjezdovce do Říček společně s Vláďou přináší ovoce a na poslední chvíli stíháme s prosíkem nakoupit v krámě. Pak přichází Jirkova tajná kontrola. Odtud spojuji síly s Danem a pokračuji do pravého Pekla.

Udírna už je pěkně zajetá, když z Chlumu dobíháme do Potštejna. „Ten úsek mě lehce vzal“, říkám si, a tak se odpojuji a snažím se nabrat síly z rádoby energy tyčinky. Žaludek však následně nespolupracuje – rozhodl se opět trucovat. „Ajéje – krize 80.-tého km“, evidentně mi dochází. A tak si to po kolmici na Kapraď pěkně protrápím. Kopec mě doslova dostal na kolena a na občerstvovačku na chalupě dobelhává spíš mumie místo ultraběžkyně, co před 18 h startovala.

Avšak dávám se dokupy, jako na každé báječné občerstvovačce, a pokračuji plonkovými kilometry do cíle, opět v patách trpělivého Dana. V závěru celé šlamastyky nechybělo pozdvižení, nejdřív v podobě bouřky (ó jak vymodlené zchlazení),  aposlední punkové olafoviny v bájných písečných dunách.

Po 23 h 13 min mě v cíli 120 km s 3 800 m převýšení čeká přivítání, báječná sprcha a nažhavený spánek. Jupíííí jéééé!

Ráda bych tak poděkovala spoustě přátelům na trase (ať už běžcům, tak i orgům) za báječnou společnost, atmosféru a hlavně perfektní zajištění žaludku. Olafovi díky za pěknou trasu po Orlických horách a za velmi pečlivé značení. Nakonec jsem hic přežila, bloudila minimálně a zase se těším na příště!

Závěrečné foto: