ULTRA TRAILS

Rok zase uplynul jako voda a já si i přes své vytížení stojím za svým a chci napravit loňské DNF. Sic tréninku jsem kvůli zkouškám zabrat vůbec nedala, ale spoléhám na dlouhodobou kondici.

Letos však netrápím P106, ale volím společně s Alešem a Míšou rychlejší a pohodlnější cestu – letadlem. České aerolinky nás nečekaně nasáčkují do 2 vrtuláků, a tak přilétáme později, než bylo původně plánováno. Vyzvedáváme půjčené auto a Aleš nás odvází na místo činu – registraci v Branu a penzionové pokoje. Pak už zbyl čas jen pro véču a spánek.

Před 4:00 místního času (tedy pro nás středoevropany 3:00) zvoní budík, že máme vytáhnout paty z lůžek. Ještě teď mi to přijde kruté, ale po startu (5:00) se ten pohybový aparát postupně rozhýbal. Však tento brzký start má svůj smysl, a to romantické svítání při výstupu na první kopce a tudíž možnost startu ještě bez čelovky.

Oproti minula volím méně věcí s sebou, ať se hned ze startu neutahám a hned poznávám rozdíl v rychlosti. První padesátkaři mě předhání až za první občerstvovačkou při prvním výstupu na Omu (2 505 m.n.m.). Docela se daří, km ubíhají a výškové metry rozdýchávám bez rádoby astmatických příznaků. Pod vrcholem na další nuzné občerstvovačce se moc nezdržuji a rychle zdrhám od možnosti změny trasy na 50 km zpět do Transylvánských výšin, tedy podruhé na Omu. Po cestě opět zastavuji v Baba Mare na čaji – v podobném rozložení jako loni, tedy promočená na kost, chvíli kecám s barmanem, co 7 let studoval v Česku.

Nekonečný výstup na Omu se současnou bouřkou mě žene z vrcholu rychle pryč a tak svižně sbíhám/sjíždím po skalách a sněhových klouzačkách na občerstvovačku v Buşteni. Nekonečný seběh (cca 10 km, ↓ 1 500 m) a jen 2 h limit na něj mě vycucává jako klíště. Kdybych sebou nemrskala, limit dole nestihnu. Na občerstvovačce jsem tedy drogy, a tak s velmi rozladěným a zklamaným výrazem prohlížím opět stejný (možná ještě nuznější) sortiment nabízených potravin: sušenky, oříšky a myslím rozinky, které nemám ráda? Oklamána vyrážím hladově dále vzhůru při západu Slunce a po cestě likviduji vlastní zásoby. Ani tyčinky mě však neženou dále, toužila jsem po pečivu a naplnění vyhladověného břicha. Nic však nepomáhá při stoupání, síly se loučí, dohání mě sběrači značení a snaží se sebrat i mě :-D Psychika s únavou si berou daň a na vrcholu jsem tak až o 30 min později, tedy již bez jídla. Při strhávání startovního čísla vysílením ani moc nereptám, přidávám se k dvojici opouštitelů trasy z Anglie a opět smutná dorážím v noci do penzionu.

Rozhodnutí, že to byl poslední neúspěšný pokus, si ještě užívám kousek Branu, společnosti přátel na jídle a chlácholím se alespoň 52,5 oficiálními km s 4 600 výškovými metry v neuvěřitelném čase přes 18 h.

Závěrečné foto: