ULTRA TRAILS

Od dob, kdy jsem se seznámila s ultra závody, jsem také shlédla pár videí z těchto trailů. Emoce z nich trýštící mě stáhly do děje a příběhů, kdy člověk smutní nad tím, čeho nebude nikdy schopen. UTMB patřil k jednomu z top závodů – sen asi téměř každého ultra běžce. Ale tam se přece nemám šanci nikdy dopracovat. V podvědomí však sen zůstává snem a sny se mají plnit…

V prosinci 2016 se místo registrace na UTMB nechávám ukecat na ještě větší šílenost – PTL. Shodou nešťastných náhod se však závodu neúčastním, a tak v roce 2017 jen tak provizorně konečně poprvé posílám registrační formulář na UTMB. 4. 1. 2018 při vyhlášení losování nevěřícně koukám na výsledky a štěstím snad ani nedýchám. Ono to vyšlo! Na poprvé… to není možné. A sakra, to bych měla asi trénovat.

Plánovaní je má silná stránka, to se musí nechat. Realizace příprav už však byla samozřejmě horší. Až na závody, které jediné mě nuceně udržovaly v kondici, jsem měla vždy o něco důležitější program. Aneb nevěděla jsem, kam dřív skočit, to se pak těžce trénuje. No co, ale hlavně si ten závod užít, o to tu jde nebo ne? J

Den před odletem konečně skládám poslední zkoušku 2. semestru, oslavuji na nevšedním rande a v noci se narychlo balím. Druhý den letím s Karlem do Ženevy, přespáváme v hotelu F1 a já mám konečně trochu času se studiem informací o závodě. Možná trochu pozdě, ale vždy se to nějak dá nebo ne?

V pátek je téměř vše špatně. Nejdříve problémy s autobusovou dopravou na letiště, pak do Chamonix a nakonec nedostatečná výbava aneb abych prošla kontrolou kitu, musela jsem si koupit lepší nepromokavou bundu za 110 euro (nejlevnější). Nakonec ale vše klapne, s Karlem se předstartovně přežíráme u místního kiosku ve skrytu pod střechou a pak už jen napínavě čekáme na start oné šílenosti v brutální mačkavé směsici národů, že ani nevidím startovní bránu.

18:00 vybíhají přední řady za hlasitého aplausu a my looseři zezadu až po pár minutách pešlapávání. Ale podivuhodně se mi start zdál rychlejší než třeba při B7 v roce 2016.

Musím uznat, že již zpočátku trasy jsem si chrochtala blahem. A to nejen z důvodu velmi hustého osídlení tratě fandícími davy, ale hlavně z důvodu skvělého terénu a rychlosti postupu. První kopec tak sbíhám ještě před setměním a nádherně stíhám časové limity.

Na občerstvovačkách vždy plně dobíjím baterky, které postupně slábnou a zároveň nepřestávám žasnout nad fanděním vesničanů, a to i malých dětí. Do paměti se mi vrývá opěvované „Bravo“ a celý ten nevšední zážitek mě naprosto uchvacuje a dává mi pocit vědomí, že sem opravdu patřím. Je to nepopsatelné, prostě se to musí zažít, aby někdo dokázal porozumět. Každopádně s kopci tak nebo tak brzy bojuji, stejně jako třeba Martin, a tak chtě nechtě zpomaluji. Ještě před polovinou závodu se aklimatizace překvapivě opět zhoršuje a já nechápavě bojuji o každý výškový metr čím dál víc. Na 80. km dobíhám totálně vyšťavená, pomalá a zmatená svým stavem. Co to jako má být? No ještěže je tu drop-bag – to je snad má záchrana. Ani tak se mi však nechce zpět na trať, jak mé tělo odmítá. A přitom svaly byly v pohodě. Každopádně vyrážím chtě nechtě, rychlost je mi dávno cizí a dokonce se potkávám se zlomeným Markem, který už toho také měl plné kecky… Nojo, každý jsme měl nějaké ty problémy, ale třeba přejdou. Na kopci tak dáváme motivační pivko a čekáme, zda nás nakopne anebo to zabalíme. Bohužel vše směřovalo k tomu druhému. Kvůli bolestem si trail naprosto přestávám užívat, ani rozběhání nepomáhá a každý krok vzhůru je jak cesta do pekel. Boj tedy stejně jako Marek brzy vzdávám, do kontrolního bodu už prostě docházíme (stejně po limitu) a s vidinou jasného konce tedy zdoláváme 97 km. Samozřejmě nejsme sami, ale největší překvapení padlo, když jsem shlédla Chrise (DNF parťák z DUT 2017). Přišlo mi to úsměvné, že i tady končíme úplně stejně.

Vzhledem k následujícím 2 dnům s bolestí v podbřišku se mi jen v hlavě rozsvítilo a já hrdě myslím na zdolání oněch 97 km a na rozumné ukončení. Někdy je opravdu těžké závod vzdát, i když se může zdát, že je to brnkačka. Ale pokud se Vám trail líbí, trénovali jste, vložili do toho i nějaké ty nemalé finance a čas, tak se těžce vzdává. Já už však vím, co cenu má a co nemá. Tady ani nebyla jiná volba, a přesto můžu jen doporučit zúčastnit se a zažít to, co jinde nelze.

Takže maximální spokojenost za daných podmínek a obrovský obdiv organizaci a fanouškům. Protože takové stržení světové pozornosti, to je spousta efektivní práce. Trochu zklamání přišlo jen ze strany památečních dárků. V podstatě kromě trika a finisherské vesty jsme my běžci za tu neskutečnou sumu peněz nic nedostali.  Což je myslím škoda. Všechno zpoplatněné... ale asi to mají zapotřebí.

DNF závěrečné foto: